ZADÁNÍ IMPROVIZOVANÉHO VYPRÁVĚNÍ
Výstup v této disciplíně je improvizovaným vyprávěním příběhu, které žák tvoří bezprostředně, okamžitě, spontánně, na jevišti před diváky, na základě zadaného podnětu divákem.
Jednu ze tří FOREM PODNĚTU (viz níže FORMA PODNĚTU) si volí žák.
Samotný podnět mu zadávají diváci přímo na vystoupení.
Podnět z publika slouží žákovi jako inspirace, motto, vstupní informace, na které staví své vyprávění.
Postupně během 5 minut žák naplňuje podstatu příběhů – odkrývá a buduje děj příběhu (začátek, střed (konflikt), konec) a s ním spojené odpovědi na podnětné otázky: (Kdo, Co? Kdy? Kde? Proč? Jak?), tak aby divák – posluchač dostával přesnější představu o obsahu interpretova vyprávění.
FORMA VÝSTUPU
Žák stojí na jevišti před diváky. Moderátor/lektor při představování žáka prozradí divákům, co si žák, v rámci improvizační dílny vybral jako svou část podnětu (viz níže FORMA PODNĚTU) a v čem spočívá improvizované vyprávění.
Moderátor/lektor vyzve někoho z publika, aby dal žákovi podnět k vyprávění.
FORMA PODNĚTU má v národním kole dvě podoby:
1) reálný předmět (který má divák po ruce či je v sále: židle, bota, tužka, svetr, rtěnka ap.)
2) slovo – sousloví (škola, podzimní prázdniny, temný les ap.)
Žák přijme podnět od publika, má cca 10 vteřin, aby se připravil (zamyslel se nad podnětem, vzpomněl si na vše, co se o vyprávění naučil, upravil si scénu, sebe (tělo – roli, vlasy, oblečení) tak, aby podpořil příběh, který bude chtít vyprávět. Jakmile si vše v hlavě (a kolem sebe) srovná, začne vyprávět. Příběh by neměl být vyprávěn v ich formě, ale k přímé řeči by mělo být přidáno slovo vypravěče.
Cílem je, aby žák maximálně využil vše, co má v tuto chvíli v „osobní výbavě“ k dispozici a publiku odvyprávěl příběh, který má začátek, prostředek (konflikt) a konec a do kterého funkčně začlenil podnět od diváků.
PŘÍKLAD:
Vybral-li si žák jako formu podnětu např. reálný předmět, dostává od diváků na výzvu moderátora svůj první a poslední podnět, v tuto chvíli např. svetr diváka. Žák má po té 10 vteřin, aby se připravil (jeviště, sebe, prohlédl si předmět).
Začíná vyprávět, tak, aby svetr inspiroval jeho vyprávění, což znamená, že SVETR je v podstatě něco jako nadpis a inspiruje příběh: „Jednoho dne se Jirka rozhodl, že už nebude déle snášet šikanu svých spolužáků. Toto rozhodnutí vůbec nepřišlo náhle, Jiří na něj myslel celou dobu, co si uvědomil, že si z něj jeho starší spolužáci dělají srandu a jemu to dost vadí. A dnes je ten den. Dnes jim konečně ukáže, že …
Žák vypráví a např. drží v ruce ten svetr, který teď hraje s ním – aniž by ho musel pojmenovávat, bere ho do hry tím, jak ho drží a co říká. Vzniká napětí, kdy se svetr objeví v příběhu a bude-li on tím zdrojem šikany? Možná ne. Možná bude hrát jinou roli. Stačí náznak – a divák vše pochopí. Vůbec není nutné vše polopaticky vysvětlovat, ale naopak hrát si s představivostí diváka a věřit divákovi, že hru s předmětem pochopí.
Totéž platí pro divákovy slovní podněty.
DOVEDNOSTI:
V průběhu vyprávění žák postupně ODKRÝVÁ odpovědi na podnětné otázky:
- KDO, CO? (postava, předmět);
- KDY? (doba, čas);
- KDE? (místo dění);
- PROČ? (důvody, motivace);
- JAK? (jak se věci odehrály, jakým způsobem, aktivitou).
Žák též VYUŽÍVÁ, BERE DO HRY a REAGUJE na:
PROSTOR (vím, kde se nacházím, co mi scéna umožňuje, rohy, střed, 3D prostor – dozadu dopředu, odkud na mě vidět je a není, chci-li to);
PUBLIKUM (mluvím zřetelně, čelem k publiku, vnímám reakce diváků a vědomě volím svou formu vyprávění se zpětnou vazbou k publiku (zvýším hlas, snížím hlas, zpomalím, zrychlím, atp.);
SVÉ TĚLO (jsem vědomý a vím, co mi dělají mé ruce, nohy, hlas, všímám si toho a beru to do hry, moje tělo je mým partnerem, který mi pomáhá vyprávět příběh);
HLAS (jsem si vědomý svých hlasových možností, slyším se a reaguji na sebe, jak potřebuji, abych podpořil své vyprávění).
HODNOCENÍ
Vystoupení hodnotí jak lektoři, tak spolužáci ze stejné disciplíny. Spolužáci z ostatních disciplín i diváci jsou vyzváni k tomu, aby si všímali, jak se žákovi improvizované vyprávění daří. Jak se mu daří:
a) budovat před zraky diváků PŮVODNÍ příběh (začátek, konflikt, konec);
b) zakomponovat vstupní podnět od diváků;
c) využívat prostor v souvislosti s tématem příběhu;
d) pracovat s podněty od diváků během vyprávění;
e) zapojovat a vnímat své tělo;
f) pracovat se svým vlastním hlasem.
Lektory vždy zajímá především VĚDOMÁ práce žáka s těmito dovednostmi a SCHOPNOST BRÁT CHYBU DO HRY (vědět o ní, přijmout ji jako součást práce, ne ji popírat ani se jí vyhýbat či se za ni stydět).
Lektorské hodnocení po představení zahrne celý proces přípravné dílny zakončený vystoupením.
Finální hodnocení obsahuje zpětnou vazbu lektorů a spolužáků.
_____________________________________________________________________________
Pokud budete své žáky chtít na tuto disciplínu co nejlépe připravit, doporučujeme je vést k:
– důkladnému prozkoumání stavby vyprávění a příběhů;
– odvaze chybovat a hledat cesty vyprávění příběhu, ve kterém bude žákovi dobře;
– k tvorbě a k neustálému vyprávění příběhů publiku (doma, ve třídě, vám);
– k umění všímat si, co se mi děje s tělem, hlasem, co se děje s příběhem;
– ke schopnosti být během vyprávění vědomý, přítomný (odpověď „Já nevím” nebereme, ale „Vím, proč mi to tady šlo a tady ne“, „Vím, co s tím, a jdu to trénovat“).
Příklady aktivit K PROCVIČENÍ
naleznete v knize Machalíková, J., Musil, R.: Improvizace ve škole. Informatorium, Praha 2015.
Další literatura a zdroje:
Článek Romana Mandy, kde jsou jednoduchá vypravěčská improvizační cvičení pro skupinu i jednotlivce:
http://www.drama.cz/periodika/td_archiv/td2002-3.pdf
LUKAVSKÝ, Radovan: Stanislavského metoda herecké práce. Praha. SPN – Statní pedagogické nakladatelství. 1978
http://www.story-telling.cz/
PODPORA a KONTAKTY
Vážení učitelé, pokud budete mít jakékoliv dotazy, či by vám nebylo něco jasné, zde jsou naše e-mailové adresy.
Tomáš Doležal: tom@luzanky.cz
Michaela Puchalková: michaela.puchalka@gmail.com
Napsat komentář